Říká se, že celý svět během Covidu-19 zpomalil. U nás tomu bylo naopak...

Toto je osm neobyčejných měsíců v několika obyčejných větách:

Odletěli jsme na Zanzibar, v prosinci 2020, s nulovým plánem a pytlem hraček, které Patris vysbírala od milých lidí na Slovensku, pro africké děti.

Na Zanzibaru jsme zničehonic mluvili s místní vládou o znečištěných plážích a všudypřítomných plastech a kladli jim na srdce, jak je důležité recyklovat a mít čistý ostrov obecně. „Když lidé uvidí, že je tu bordel, už se nevrátí. Poví o tom svým kamarádům a ti raději poletí na dovolenou jinam,“ řekli jsme.

Také jsme s místními dětmi sbírali odpadky a ony za odměnu dostaly nějakou hračku nebo sešit či pero.

Aby to nebyla taková idylka, povězme si pravdu: většina dětí na ostrově byla jaksi zkažená turisty (převážně ruskými), a jakmile viděly bílou tvář, ihned přispěchaly se slovy: „Give me money!“, „Give me my dollar!“, „Give me candy!“.

To bylo smutné.

Přibližně dva měsíce jsme bydleli v lokálním domě, kde většinu času nešla elektřina a netekla voda. Dům byl prolezlý extrémně jedovatými stonožkami, štíry, pavouky a na zahradě hady.

V té době již probíhaly přípravy na vydání společné knihy Cesta Dvou – shánění ilustrátorky, grafika, tiskárny, komunikace s korektorkou...

Přesunuli jsme se lodí na pevninu – do Tanzánie.

Byl to jiný svět – drsnější. Lidé obecně negativnější a poněkud nepřátelští.

Tehdejší prezident měl za pár dní umřít, do té chvíle popíral existenci Covidu.

Poprvé jsme vyrazili na safari. Byli jsme ohromeni! Divocí sloni, lvi, buvoli, žirafy, zebry, mouchy tse tse, a tak dále.

Později nás ve městě Moši pod Kilimanjarem sledovali podivní muži s tváří zabijáků a my se jen tak tak zachránili.

Setkali jsme se s návrhem korupce ze strany úředníka při žádosti o prodloužení víz. Chtěl to urychlit, jak říkal. My si ovšem vybrali delší a čestnější cestu. Trvalo to několik hodin a naštěstí nám to prošlo.

Navštívili jsme světově známé národní parky – kráter Ngorongoro či Serengeti.

Kempovali jsme v oněch parcích a v noci poslouchali hyeny a lvy a v Ngorongoro nás od stáda buvolů (nevyzpytatelné a velmi nebezpečné zvíře) dělila jen plachta od stanu. Leželi jsme a slyšeli jejich dech a žvýkání trávy přímo u hlavy.

Pronajali jsme si dům obklopený buší, s výhledem na aktivní sopku Mount Meru, abychom mohli pracovat na vydání knihy Cesta Dvou.

Do toho jsme si usmysleli, že koupíme stará městská kola z bazaru a naložíme na ně všecky naše věci a pojedeme dál Afrikou po svých. Cíl byl Mys Dobré naděje v Jihoafrické republice.

Tehdy bylo vše složité – vydávání knihy na dálku (z kontinentu, kde nic nefunguje tak, jak jsme zvyklí), organizace expedice na kolech (na kontinentu, kde nic nefunguje tak, jak by mělo), do toho práce na vztahu, protože není jednoduché být s partnerem nonstop a zachovat si romantiku a pěstovat toleranci.

Zjistili jsme, že pro místní jsme jen a pouze bílou chodící peněženkou. Všude nám dávali jiné ceny – vyšší samozřejmě; zkusil to každý, i ta miloučká stará babička, co nevinně prodávala zeleninu.

Nastalo další prodloužení víz, které stálo několik tisíc kč jen proto, že úředník byl parchant, a protože se tak prostě rozhodl. Kvůli Covidu jsme byli bohužel v pasti a museli přistoupit na jeho hru...

Měli jsme Tanzaňáků po krk a museli se hodně snažit zachovat si pozitivní myšlení; bylo to však extrémně náročné.

Práce na knize Cesta Dvou se komplikovala.

Já si také přes mámu obnovoval v Čechách živnost, zakládal účet, sháněl účetní.

Patris vytvářela web spojený s e-shopem, a když byl téměř hotový, poskytovatel služeb nám oznámil, že nemůže vyhovět v několika klíčových funkcích e-shopu. Celý web a dva týdny práce byly k ničemu. To bylo pár dní před plánovaným vydáním knihy.

Zachránil nás Patris brácha – Kuba Jarabica z Blueweb, s.r.o.

Mezitím jsme si chtěli dopřát trochu času každý pro sebe. Patris nasedla na kolo a vyrazila objet sopku Mount Meru, což je přes 100km v divočině bez signálu, kde žijí divoké šelmy a penězchtiví domorodci.

Naštěstí přežila, a když se vrátila, měla v očích slzy štěstí.

Naložili jsme kola do busu a přejeli celou Tanzanii – končili nám víza a my museli opustit zemi.

Kola byla těžká a nemotorná.

Dostat se do Zambie nebylo jednoduché – Covid, byrokracie, všude někdo, kdo vás chce ošidit.

Ale vyšlo to.

Na kolech jsme vjeli do nové země.

Lidé působili o dost přátelštěji než v Tanzanii.

V maličkém levném pokoji v prašném ošklivém městě Nakonde jsme pracovali od rána do večera a po několika dnech konečně zahájili prodej knihy Cesta Dvou!

Byl to úspěch, protože za 1. týden jsme prodali cca 1000 knih.

V tom čase jsme také pomohli splnit sen jednomu velmi milému člověku. Vysbírali jsme nějaké peníze od lidí ze Slovenska, přispěli trochu ze svého a pan Charles si mohl otevřít vlastní maličkou restauraci a prosvětlit budoucnost své rodiny.


Vlakem jsme se přesunuli přes kus obrovské ploché Zambie, poté sedli na kola a pokračovali v expedici.

Moje kolo se zavazadly vážilo kolem 40kg, kolo Patris asi 20kg.

Jeli jsme po silnici a kamiony, auta a autobusy nás vždy míjeli jen o vlásek a my pak manévrovali s těmi obtěžkanými vraky, co dříve bývaly pohodlná městská kola.

Nastudovali jsme si mnoho o smrtelně jedovatých hadech a v lékárně koupili protijedy.

Takto vybaveni jsme pokračovali.

Pár místních nás varovalo před únosy lidí a krádeži orgánů za účelem provádění šamanských rituálů.

To nás trochu vyděsilo.

V Lusace (hlavním městě Zambie) došlo k rozhodnutí zbavit se kol – nesplnilo to původní účel spojit se s přírodou a s místními. Také jsme si uvědomili, že s časem, co máme, bychom z plánovaných zemí viděli jen hlavní cestu a nezažili nic než šlapání do pedálů.

Bylo to těžké rozhodnutí; museli jsme odhodit ego a být si jistí tím, co děláme.

Později, v Livingstonu, u Viktoriiných vodopádů, jsem dostal Covid (původně jsme měli podezření na malárii).

Izolace.

Léčení.

Po překonání nastal čas přesunout se do Namíbie.

Šli jsme na PCR testy, ale já byl stále pozitivní – podle výsledku lokální nemocnice.

Den poté jsem šel do jiné nemocnice, kde se pořádně podívali na jakési množství viru ve mně stále obsaženém a zjistili, že už dávno nejsem nakažlivý.

Provedli jsme další test a vyšel negativní.

Ovšem hlavní zdravotnické centrum v Livingstonu, které hrdě vydávalo cestovní certifikáty, prohlásilo výsledek za nepochopitelný – „Jak je možné, že je jeden den pozitivní a druhý den negativní?“ řekli.

Oznámili mi, že je to podvod a že musím čekat dva týdny, než půjdu znovu na test.

Namíbie znovu nevyšla.

Potřebovali jsme změnu.

Půjčili jsme si auto a prozkoumávali národní park Kafue. Kempovali jsme obklopeni slony, hrochy, šelmami...

Mnohdy to bylo velmi nebezpečné, nicméně do divočiny jsme se zamilovali.

Po dvou týdnech proběhl třetí pokus dostat se do Namíbie – země vysněné.

Měli jsme PCR testy (negativní), koupené letenky z hlavního města Windhoek do Vídně a zaplacené půjčené auto, které stálo doslova pár metrů za hranicemi a čekalo na nás.

Jenže!

„Nemůžu vám dát visa on arrival,“ povídá zcela nezaujatě úřednice.

„Cože?!“

„Nemůžu.“

„Ale...!“

Hovory s ambasádou, konzulát... Nesmíme se vzdát!

Z konzulátu v Pretorii asi o hodinu později: „Ani prezident vás tam nedostane. Týden zpátky změnili kvůli Covidu nějaké nařízení a visa on arrival už na té hranici nedávají. Nám to také nikdo neřekl, je to úplná novinka. Je mi to líto.“

Zdecimovaní, zoufalí, úplně poražení, naštvaní jsme se šourali zpátky do Zambie.

Bylo horko a na hranici byla spousta mužů, co po nás neustále něco vykřikovali a pořád po nás něco chtěli.

Pak jsme se pohádali mezi sebou.

Vše se jen kazilo a kazilo...

„Mám už tý Afriky po krk! A cestování v době Covidu taky!“ křičel jsem. „Letím domů!“

Trmáceli jsme se narvaným autem s lokálním bláznivým řidičem po děravé cestě zpět do Livingstonu.

„Ještě nechci jet domů,“ pronesla Patris. „Co využít PCR testy a zkusit se dostat do Botswany?“

Hranice byla kousek.

Přemýšlel jsem a netrvalo dlouho a shodli jsme se, že naše africké dobrodružství je stále neúplné, že nechceme odletět takto negativně ovlivnění, a že bychom si v letadle vyčítali, kdybychom to ani nezkusili.

A tak jsme to zkusili.

Na hranici jsme dorazili 15 minut před koncem otvírací doby, den nato mi měl vypršet PCR test.

Šlo o vše.

Klaplo to.

Prostě nám dali razítko a bylo!

Nevěřili jsme tomu.

Vše se děje z nějakého důvodu a nic není náhoda – o tom je naše 1. kniha – Cesta Dvou – příběh o našem seznámení a dobrodružství v Asii. A to se potvrdilo i tentokrát, protože Botswana nám učarovala!

Divoká příroda, nádherná zvířata, stovky a stovky slonů, milí lidé.

Všecko zlý je pro něco dobrý.

Tento kontinent důkladně prověřil naši trpělivost. Zase nám rozšířil obzory, a to o pořádný kus, a donutil nás uvažovat nad životními otázkami, nad chudobou, o povaze lidí a o pomoci Africe, což je celosvětový zažitý pojem, ovšem je neustálá pomoc skutečnou pomocí?

Tato osmiměsíční cesta utužila a vyzkoušela náš vztah.

Zažili jsme extrémní podmínky a v těch extrémních podmínkách jsme vydávali knihu, která již (podle ohlasů čtenářů) inspiruje ostatní k pozitivním změnám v životě, motivuje, baví a léčí, a to je obrovské zadostiučinění.

Strach je největší zloděj zážitků... A kdyby nás porazil, nic z toho, co jste právě přečetli, by se nestalo.

Naše cesta – Cesta Dvou – pokračuje...


tom jurka
foto: @patrisjarabicova