Poslední měsíce jsou velice hektické, krásné a naplněné a nastalo v nich několik klíčových zlomů v našich životech. V následujících řádcích se pokusím zlehka nastínit, o co se jedná.

Neustále si připomínáme, že Život je cesta...

S Patrícií jsme už déle než půl roku na cestě (po Asii a Africe již třetí, kterou spolu podnikáme), nejdřív Kostarika, a poslední měsíce Mexiko. (Na 10 dní jsme zavítali také do Belize, na takový delší „víza run“.)

Společně jsme běhali po divokých plážích, surfovali, potili se v džunglích, mezi námi se proplazil dvoumetrový had, jeli jsme na koních, několikrát málem umřeli v autě, bydleli v domě plném obrovských pavouků (možná si pamatujete Tacose, který s námi sdílel koupelnu), báli se po setmění v mexických ulicích, vylezli na sopku do výšky 4900 m.n.m., a pod aktivní sopkou také déle než měsíc bydleli, viděli pyramidy v Teotihuacánu, potápěli jsme se, kajakovali, skákali v divokých vlnách Tichého oceánu i Karibského moře, obdivovali tisíce kaktusů v poušti, a teprve nedávno skočili do oceánu, abychom strávili chvilku se vzácnými migrujícími žraloky, přičemž pod námi byla hloubka více než 1000 m.

Všechny tyto zážitky bezpochyby ovlivnily to, kým jsme, ať už jako jednotlivci, nebo – a to především – jako pár. Často nám šlo o život, někdy jsme si sáhli na úplné dno, pak zas společně brečeli štěstím. Ale vždycky jsme vyšli o něco změnění.

Takto spolu cestujeme světem vnějším. Poznáváme nové země, nasáváme odlišnou atmosféru, zkoušíme netradiční jídla, usmíváme se na jiné národy, ztrácíme předsudky, inspirujeme se, nacházíme krásu v divoké přírodě.

Je to úžasná cesta a chystáme další, protože jsme tělem i duší nomádi. :)

No, a teď pojďme „dovnitř“... Začal bych tím, že se k mně nedávno dostalo něco jako: „Vztahy jsou nejrychlejší cesta k osvícení, a zároveň nejnáročnější.“ Najednou mi docvaklo, jací jsme s Patrícií blázni! :) Nejenže společně čelíme výzvám na cestách, ale také těm vztahovým; a děje se jich mnoho, vzhledem k tomu, že jsme spolu prakticky nonstop. Aby toho nebylo málo, společně také pracujeme – nejen na projektu Cesta Dvou.

Ano, výzvy, náročné chvíle, a podobně, ale změňme úhel pohledu: co je na tom úžasné?

Společně rosteme. Jdeme do sebe, do všech temných uliček, kam se mnoho lidí bojí nakouknout. Během této vnitřní cesty se vyplavují negativní nastavení z minulosti, o nichž bychom bez těžké práce ani nevěděli.

Lidé, kteří se do světa vydají sami, jsou obdivuhodní, o tom není pochyb. Ovšem daleko větší frajeřina je cestovat s partnerem/partnerkou a zachovat si přitom sebe. Je-li člověk sám, rozhodne se lehko, ale jsou-li dvě osobnosti, vhozeni do náročných podmínek (které cestování bezpochyby přináší), a pokud jsou si velmi blízcí a záleží jim na tom druhém a na jeho potřebách, musí se naučit vzájemně sladit. Od obou si to vyžaduje práci na sobě a ochotu vykročit na onu vnitřní cestu, která je často bolestivá... bolestivá - ano, ale když se právě tady dva spojí, podrží se, podpoří, zvednou toho druhého ze dna, tak přichází radost jako žádná jiná.

S Patrícií jsme se poznali před více než dvěma lety v Thajsku. Od té doby jsme fyzicky společně navštívili čtyři různé kontinenty, viděli místa, o kterých se nám ani nesnilo, zažili jedinečné chvíle... Cesta (nás) Dvou nicméně již od začátku vede také nefyzickým světem. A ta je snad ještě zajímavější. Uvědomili jsme si totiž, že vše, co vidíme a prožíváme, se vlastně odráží od toho, jak se cítíme uvnitř.

Čím více „nánosů“ ze sebe člověk odhazuje, tím čistěji vychází na povrch jeho pravá podstata. My dva se neustále učíme a vyvíjíme. Jedno už ale víme jistě: oba chceme to poznání předávat dál. Věřím, že se máte na co těšit. :)