Nevím, zdali bychom umřeli nebo si odnesli zranění na celý život. Jedno z toho se však mohlo stát, kdybych v tom kopci nemusel podřadit nebo kdybychom se nebavili o sbírání kokosů na pláži nebo kdybychom neměli to staré, chrastící, sotva se plazící auto...

Stačilo pár vteřin a nepsal bych tento článek. Být o dvě, tři možná pět vteřin rychlejší na té prašné, štěrkové cestě na Kostarice, tak řidič, který vjel do zatáčky šílenou rychlostí, a který nezvládl řízení, neskončí přímo před našima očima v příkopu, ale v našem autě – v rachotině bez airbagů – naložené čtyřmi mladými lidmi, jež se právě v tom okamžiku s nevinností bavili o dobře odpracovaném dni, s lehkostí se smáli a srdce jim tlouklo přirozeně a klidně.

Vše proběhlo rychle; neznámé auto se vyřítilo v oblaku prachu, dostalo smyk a dvacet metrů před námi sjelo z cesty a zapadlo do příkopu. Zastavil jsem a jako první mě napadlo to podřazení do kopce kousek za námi – krátký úkon, co nás zpomalil na pár vteřin – a vděčnost za něj. Patrícia, Víťa a Denča už vyběhli ven a utíkali k novému, rychlému, modernímu autu, co teď v tom příkopu vypadalo zvláštně a hloupě.

Řidič byl v šoku, ale bez viditelného zranění. Mezitím se z okolních domů seběhli místní a ptali se ho, jestli je v pořádku. Muž nevnímal, vzal telefon a někomu volal. Věděli jsme, že mu nijak nepomůžeme. Nastoupili jsme zpátky do naší rachotiny a pomalu pokračovali v jízdě na pláž. Spustila se konverzace – pěkná, vděčná, o vteřinách, o osudu, a tak dále.

Před spaním jsem se zamýšlel... Je zvláštní, jakou samozřejmostí se pro lidstvo stal život – jako bychom nikdy neměli umřít.

Jistě jste někdy zažili podobnou situaci té naší. „Sakra, stačilo se rozhodnout tak nebo onak a mohl jsem být součástí autonehody na dálnici,“ řekli jste si. „Uf, měl jsem štěstí, že pořád žiji...“

A já se ptám, jak dlouho ve vás pocity vděčnosti za život přetrvají? Pár hodin? Pár dní? Když je smrt nablízku, cítíme cosi zvláštního, nejdříve šok, prázdnotu, pak otázky a nakonec vděčnost. Možná nás napadne, jak křehký ten život je a že by se hodilo splnit cíle, sny, které jsme si sami předsevzali, nebo říct členům rodiny, že je máme rádi, nebo odhodit ego a odpustit partnerovi, kamarádovi nebo sami sobě. V tu chvíli jsme přesvědčeni, že změníme svůj život do ideální podoby.

Jenže... uběhne pár dní, ne-li hodin a my zase jedeme ve starých kolejích, stěžujeme si, naštveme se kvůli nesmyslům a nikomu slíbené „Mám tě rád“ nepovíme.

Čím to?

Naše podvědomé vzorce jsou tak zakořeněné, tak srostlé s naší bytostí, že okamžitě získají zpátky svou moc a nějaká Smrt je nezajímá. Neví o Ní, nepočítají s Ní, protože Ji do nás nikdo tím správným způsobem „nenaprogramoval“, nikdo nás neučil, že je přirozená.

Pravdou však zůstává, že Smrt je jedinou jistotou, kterou po narození máme. Přijměte Ji, nebojte se Jí. Jestliže máte rádi život, mějte rádi i Smrt – jedno bez druhého neexistuje.

A dokud vám tluče srdce, oslavujte život, protože nebude trvat věčně. Možná nebude trvat ani do příštího dne...

tom jurka