Jmenoval se Charles a jeho tmavé oči byly přátelské. Poznali jsme ho v ošklivém prašném městě Nakonde, v Zambii. Mluvil pokorným hlasem a k lidem se choval moc hezky. V Tanzanii nám srdce poněkud zchladla a k domorodcům jsme byli uzavření. A právě Charlesova povaha a nezištná pomoc postupně bořily naši zarytou nedůvěru. Ujal se nás a dal nám cenné rady: "Nevycházejte po setmění ven, je to nebezpečné. Totiž, lidé jsou tu milí, ale po setmění není dobré být venku, protože vás zbijí nebo i něco horšího." A také: "Až pojedete na kolech a budete kempovat, nikdy nestavte stan do hroší nebo sloní stezky. Bacha na to. Hroch ani slon vás neobejdou. Prostě vás rozdupou..." O zvířatech věděl hodně a o vše se podělil. Zírali jsme, poněkud vystrašení, a zároveň vděční za takové informace.

Charles byl kuchař v laciném hotelu, kde jsme se ubytovali. Z kuchyně křičela bída a většina zákazníků mířila do sousedního baru. Náš nový přítel vařil skvostně. „Všecko mě naučil můj táta, a jeho to naučili bílí lidé. Vařil pro ně v drahé restauraci,“ řekl a tím jeho pokorným hlasem dodal: „Můj sen je otevřít si vlastní restauraci. Tady to není dobré.“ Rozhlédl se a zesmutněl. Charles pracoval obden, ve čtyři ráno vycházel z domova, aby v pět otevřel podnik. Zavíral mezi desátou a jedenáctou večer a vydělal si v přepočtu 1100 Kč za měsíc. Jeho žena doma smažila jakési mastné koule a pak je prodávala na ulici. Charles nám sem tam nějakou tu kouli přinesl, a doplnil ji o pečený maniok.

Charlesův sen jsme si zapamatovali.

Na Patris přání ji pozval do kuchyně a naučil ji pár tradičních pokrmů. Z té zkušenosti byla moc nadšená. Později jsme se ho zeptali: „Charlesi, co všechno je potřeba k otevření tvé vlastní restaurace?“

Zarazil se. Pak řekl: „No... nějaké věci jsem sehnal z bazaru, potřebuji ještě lednici, ale o jedné vím, viděl jsem ji v bazaru. Také potřebuji mouku, maso a peníze na nájem na první tři měsíce.“

„Chceme ti pomoc. Sepiš to na papír a uvidíme, co se dá dělat.“

Rozzářil se a děkoval přinejmenším pětkrát.

Vrátili jsme se k práci na knize Cesta Dvou. Za několik dní nás Charles pozval k sobě domů a představil nám paní Charlesovou a jejich drahé dětičky. Pohostili nás v evropském stylu, totiž špagetami, které paní Charlesová chystala v tmavé a úzké, metr dlouhé kuchyni. Také nám ukázal malou budovu u cesty, kde by rád otevřel Charlesovo bistro. Dokonce přinesl papír s vytisknutým seznamem potřebných věcí, celkové náklady k uskutečnění svého snu a několik vizitek, což byly křivě nastřihané kousky měkkého papíru s textem Charles´s bistro.

Jeho pečlivost nás překvapila a dojala a on měl stále pokoru ve tváři a v očích upřímnost.

V té době jsme již zahájily prodej knihy. Pocítili jsme obrovskou vděčnost za každou objednávku a chtěli to dobro šířit dál. Charlesův sen byl ideální příležitostí.

Jeho seznam jsme schválili a potvrdili mu naši pomoc. Jednalo se o náklady v hodnotě asi 12 000 Kč. Charlesovi by trvalo možná celý život, než by tolik našetřil.

Patris sdílela jeho příběh na Instagramu. Přišlo několik zpráv od lidí, že by Charlese také rádi podpořili. „Kam můžeme poslat peníze?“ psali.

Znervózněli jsme a nevěděli, jestli peníze přijat. Bylo to zvláštní a pro nás nové.

„Nakonec, proč bychom bránili lidem, kteří také chtějí pomáhat?“ došlo nám.

Na účet přišly různé částky od úžasných žen a mužů. Bylo to dojemné a my skoro brečeli.

Patris a Charles sehnali všechny ty věci a podepsali nájemní smlouvu v oné budově. Charles si celou dobu myslel, že rozbíháme business a on bude náš společník. Když mu udivená a rozesmátá Patris sdělila, že žádný podíl nechceme a že mu zkrátka chceme pomoct, aby se s rodinou měli dobře, padl na kolena a plakal.

Na světě je potřeba mnoho pomoci; a jistě ušlechtilejší než „splnit někomu sen a otevřít vlastní bistro“, jenže někdy vám osud přihraje příležitost a vy cítíte, že přesně tohle máte udělat. Navíc, nemá smysl čekat na šanci spasit celou planetu, vymýtit nemoci či vyřešit otázku hladu v Africe. To by člověk jen čekal a čekal. Lepší je pomoci trochu tady, pak zas tam a hle! Svět se nám bude měnit před očima.

tom jurka

foto: @patrisjarabicova