Cestování na vlastní pěst v zemích třetího světa je samo o sobě zajímavá výzva. A trávit do toho veškerý čas s druhou osobou, která pochází z jiné planety (muž a žena – Mars a Venuše), shodnout se na plánech, organizovat cyklo expedici přes čtyři africké země v době Covidu, a zároveň vytvářet e-shop a vydávat knihu vlastním nákladem z míst, kde většinu dne nefunguje elektřina, natož nějaký internet, je buďto úplný nesmysl nebo sebevražda nebo obrovská zkouška pro relativně čerstvý vztah.

Naše rané začátky s Patris jsou detailně popsané v knize Cesta Dvou (více o knize). Tenkrát jsme jeden druhého sotva znali a už jsme sdíleli slaměnou chatrč na konci světa a později – v té sladké době začínajícího vztahu, kdy lidé chodí na večeře a do kina, dávají si květiny, poprvé se líbají a tak dále – strohý domek v pralese na Sumatře s koupelnou a záchodem v řece a ve vší romantice jsme si z těla navzájem sundávali pijavice.

Následující osmiměsíční cesta v Africe nám však dala více zabrat. Rád bych vám popsal vše, co jsme se naučili, výhody a nevýhody, kde jsme se stali silnějšími a co nám ublížilo.

O tom a obecně o vztahu a společném cestování se však rozepíšu v příští knize – je to rozsáhlé téma.

Nyní vám popíšu alespoň jeden náročný den v Africe, z kterého se dalo pobrat mnoho lekcí.

Ten den jsme vstali ve tři padesát ráno. Bylo to v Tanzanii. Měli jsme dvě stará jízdní kola a na ně jsme naložili stan, dva spacáky, tašku s jídlem, dvě 25l cyklo brašny, ploutve, dvě karimatky, dva batohy, velkou tašku a nějaký hrnce, vařič a bomby a vyrazili jsme do černočerných ulic města Arusha. Kola byla jako dva těžcí tlustí malátní a opilí brouci a sotva jsme je dokázali ovládat. V ulicích chybělo osvětlení a silnice byla spíše změtí porůznu hlubokých děr než čímkoliv jiným.

Patris jela pomaleji než bych si představoval a mě na vteřinu jaksi popuzeně napadlo, jestli nemůže jet rychleji. Byla to především reakce mysli na nepříjemné prostředí a náročné podmínky. Hned nato přišla myšlenka: „Jak bych na ni mohl být nepříjemný? Dívka ověšená ranci, na hrozným kole, v pět ráno v Tanzanii na šílených cestách po deseti dnech, kdy každou noc spala sotva čtyři hodiny a jinak furt pracovala na mém webu o naší knize?!“


První lekce:

„Uklidni se a dej si dohromady fakta. Zamysli se nad nimi. Vyzdvihni to dobré, a pak teprve mluv, máš-li stále co říct.“


Na autobusovém nádraží byl zmatek a spousta lidí a my měli ty otravný kola, s kterými se nedalo hýbat. Výrazem „spousta lidí“ myslím uřvaný chlapy, co se vám snaží za každou cenu něco prodat nebo vám pomoc se zavazadly – aniž byste je o to snad prosili, chytají vaše tašky, batohy strhávají z kola a už s nimi někam utíkají. Zažíváte směsici strachu, paniky, snahy o pozornost či zachování klidu (marné) a já jako muž také starost o ženu, do toho ty strašně těžký a otravný kola a hluboké hlasy obrovských chlapů ve tmě na zaplivaném bláznivém autobusáku v zemi, kde je vše jiné, než co jste kdy zažili.

Následovala cesta autobusem ze severu na jih Tanzanie – 18 hodin v horku na kožené sedačce, pohodlné jako oslí kopyto v zadku.

Potili jsme se, občas prohodili pár vět, a zbytek času doufali v přežití, protože tanzanští řidiči milují předjíždění právě ve chvíli, kdy se v protisměru blíží kamion nebo jiný autobus.

Ta cesta byla nekonečná a dala se z ní vzít lekce trpělivosti.


Druhá lekce:

„Ty nejlepší věci se nestanou přes noc. Na vztahu je potřeba pracovat a věnovat mu čas a energii.“


Autobus přijel do města Mbeya pozdě v noci. Vypadli jsme ze dveří, otupělí, vyřízení a s nohama jaksi cizíma. Vtom se na nás vyřítilo deset uřvaných černochů plných testosteronu. Každý do nás cosi hustil. Do toho řidič autobusu vyndával z kufru naše kola a jedno mělo úplně ohnutý řídítka a zničenou přehazovačku, a to druhé přetržená brzdová lanka.

Zíral jsem na to zrasovaný kolo, ale jen na vteřinu, protože řidič vyndával také všechny ty brašny a spacáky a stan a karimatky a hrnce a jídlo, a do toho řvali ti černoši a začali si od řidiče ty naše věci brát, jakože nám pomáhají a chtějí za tu pomoc peníze.

„Ne! Ne! Ne, nechceme vaši pomoc, sakra!“ bránili jsme se.

Jenže oni nás neposlouchali.

Vzhledem ke stavu kol jsme nemohli odjet po svých a kráčet s nimi městem o půlnoci by bylo více než nebezpečné. Potřebovali jsme taxi. Ti chlapi křičeli, ať jedem s tím nebo s oním a dávali nám nesmyslné ceny a my byli úplně zoufalí a unavení a vystrašení a kola byla zničená.

Začali jsme se hádat spolu, už ani nevím o čem, ale vím, že ten vztek patřil těm černochům. Byla to hodně stresová situace a v takových je náročné zůstat v klidu. Jakmile vám povolí nervy, často svůj vztek přelijete na osobu po vašem boku.

Řešení?


Třetí lekce:

„Pracovat na sobě – naučit se zvládat stres, ale především Vždycky držet spolu!“


Jeden z těch chlapů řekl, že má velké auto, kam se kola vejdou, a že nás odveze do hotelu.

Přijel s malým osobákem, kola narval do kufru tak, že polovina koukala ven, a dal nám pětinásobek normální ceny.

„To fakt myslíš, že ty kola nevypadnou?“ řekla zoufalá a smutná Patris naštvaným hlasem.

„Nevím. A je mi to jedno!“ odsekl jsem. Pak jsme se spolu nebavili.

Tyto těžké podmínky mohou vztah posilovat a upevňovat pouto mezi dvěma osobami, nebo jako řeka podemlívat svah, až se nakonec zřítí.


Čtvrtá lekce:

„Buď nad věcí a uvědom si priority – žádná věc by neměla být důležitější než vzájemná pohoda mezi partnery.“


Přijeli jsme na hotel a ve sprše ze sebe smyli celý ten šílený den. Ještě chvíli jsme pokojem kráčeli mlčky a s tvářemi nafouknutými jako dvě uražené ropuchy. Jeden z nás pak prolomil ticho a spustila se úlevná konverzace.


Pátá a možná nejdůležitější lekce:

„Komunikovat. Komunikovat. Komunikovat!“

Je to strašně těžký, a přitom tak jednoduchý. Základ je odhodit ego a pýchu, uvědomit si ubohost problému, který vše způsobil, a mluvit upřímně a otevřeně.


A teď vám řeknu pravdu: My všechny ty lekce ještě neumíme, a kdo ví, možná ani nikdy umět nebudeme. Ale budeme se snažit, protože náš vztah za to stojí. A kdyby nestál, už bychom spolu dávno nebyli.


Šestá lekce:

„Snaž se a dej do toho sto procent. A jestli ani těch sto procent nestačí, pravděpodobně je dáváš špatné osobě...“



tom jurka