Bydleli jsme tenkrát v kráteru obrovské sopky u jezera Toba, v Indonesii. Pracoval jsem na veselé knize o třech stařících s názvem ONO. Najednou mi blesklo hlavou sepsat alespoň poznámkově vše, co jsme za poslední měsíce zažili a překvapit tím Patris.

Nic jsem jí neřekl.

Za několik dní za mnou přiběhla, celá zářila, a povídá: „Co kdybys napsal knihu o tom našem dobrodružství?“

Shodli jsme se na jednom: stalo se toho tolik, že začínáme zapomínat.

A to by byla obrovská škoda.

„Napíšu to pro nás, anebo pro naše děti,“ vypadlo ze mě. „Až se zeptají, jak jsme se seznámili, řeknu jim: přečtěte si tuhle knížku.“

Dalším důvodem byly zážitky, které se pokaždé shodovaly větou: „To není možný, to je jak ve filmu.“

Jsou popsané v knize. :)

A nakonec, i dnes nám to celé přijde neuvěřitelné. Totiž, ony jednotlivé dílky puzzlí, jež zpočátku nedávají smysl, ale když se spojí dohromady, vyjde nám výsledný obraz.

Patris žila v depresích na Slovensku, vyhořelá z práce a nešťastná ve vztahu. Netušila proč, ale věděla, že má letět do Thajska.

„Něco nebo Někdo tam na mě čeká,“ znělo jí v hlavě. Poslechla srdce a opustila všechny jistoty.

Já si toho léta zamiloval box. Zima v Praze mi vždycky přišla nepřitažlivá, a když jsem rozmýšlel, kam do exotiky, napadlo mě: „Co zkusit posunout box na jiný level a trénovat thai box?“ A kde jinde než v zemi, kde samotný sport vzniknul? V Thajsku mě pak různí lidé a různé indicie (popsané v knize) vedly k tomu, abych opustil od původních plánů a vyrazil na ostrov Koh Lanta.

Tam jsem poprvé spatřil dívku na modrém kole se zajímavým barevným tetováním a život už neměl být jako předtím...

Děkuji Ti, čtenáři, za Tvůj čas.

tom jurka