Abych řekl pravdu, odpovědi se ve mně různě mísí. Já nejsem proti sociálním sítím, protože pokud se s nimi naloží dobře, mohou pomáhat, mohou sjednocovat, mohou inspirovat.

„Jsou jako oheň. Když ho máš pod kontrolou, poskytne ti teplo a světlo. Jinými slovy, bude ti dobrým služebníkem. Jakmile se však vymkne kontrole, popálí tě,“ řekla něco v tom smyslu Janča nebo Jára tenkrát v Tanzanii.

Krásným příkladem je Patris, má přítelkyně (@patrisjarabicova). Snaží se na Instagramu šířit pěkné poselství, a především ukazovat realitu cestování i problémy života. Často spolu vedeme dlouhé konverzace na toto téma. Už mnohokrát chtěla profil smazat, jenže vždy si uvědomí, že může skutečně realizovat velké a ušlechtilé věci. Navíc jí lidé píšou, jak jim pomáhá, že je inspiruje anebo jim třeba „jen“ zlepší den.

Někdo jiný například zorganizuje sbírku na záchranu toho člověka či onoho lesa nebo tamtoho živočicha. A to je krásné. Musíme si pomáhat a šířit (sdílet) dobro a lásku.

Jenže je tu jedna skutečnost, která vše komplikuje; bez druhé strany mince by to samozřejmě nešlo.

Sociální sítě jsou mnohdy ukázkou jakési dokonalosti, přičemž všichni víme, že dokonalost neexistuje. Lidé tam většinou neukážou nepovedenou bábovku, celulitidu na stehně, mastné vlasy, dlouhé a špinavé nehty nebo nepadnoucí oděv – tedy naprosto normální věci. Ani nenapíšou, že se pohádali s partnerem, že je nebaví jejich práce nebo že je vlastně ten život naprosto sere. Když jsou konečně na dovolené u moře, nevyfotí potok odpadků, moře plné plastů či sebe na záchodě, protože snědli nějakou exotickou šlichtu...
Koho by to zajímalo? A hlavně, co by si o nich ostatní pomysleli? Příliš srdíček a lajků by asi neobdrželi.
A o to jde, chceme být oblíbení, chceme být obdivuhodní a hlavně chceme, aby nám ostatní záviděli.

Mnohdy se více soustředíme na vydařený život v nereálném světě, než abychom vložili úsilí do nápravy toho skutečného.

Velký problém nastává, když nějaký chudák či chuděra neustále projíždí fotky a posty „dokonalých“ lidí a říká si: „Bože, jsem šupák. Nic neumím. Jsem tlustá. Můj život stojí za hovno. Kéž bych měla jiný tělo. Proč já? Vztah je obyčejný, nudný. Celý život je nudný. Já jsem nudný. Jsem ubožák!“ Následují deprese, pocit méněcennosti apod., a poté další a další projíždění Facebooku a Instagramu a propadání se do křesla pod váhou svého „hrozného“ těla!

Co teď?

Řekl bych: Všeho s mírou, vybírat si, komu člověk věnuje svůj čas, a hlavně mít nadhled, protože fotka je pouze fotka, zmrazený okamžik, a všechnu tu okolní vodu (někdy pořádně zkaženou) už nikdo nevidí.

Teď se ti, milý čtenáři, přiznám. I já měl účet na Facebooku a Instagramu, kam jsem přidával všelijaké fotky a v úplných začátcích (asi před deseti lety) psal opravdu tragické posty na svou virtuální zeď. Ano, kdybych si to nezkusil, jak bych se vůbec mohl opovážit o tom psát?

Jak šel čas a já řekněme dospíval, nedávalo mi příliš smysl koukat na životy ostatních a snad je nějak porovnávat s tím svým. Avšak nacházel jsem různé inspirativní osoby nebo se kochal vydařenými fotkami přírody či krásou (většinou právě tou ne až tak reálnou) žen. V roce 2019 jsem na pár měsíců soc. sítě opustil. Přátelům jsem psal e-maily a smsky. E-mail mi přišel jako pěknější forma psaní, kde si člověk dal záležet, jaká slova použije, a na konci vět vkládal tradiční tečky namísto smajlíků.

Během cest jsem své účty obnovil, protože potkáte spoustu lidí a chcete s nimi zůstat v kontaktu; smsky jsou v Asii velice drahé a na e-mail vám moc cestovatelů neodpoví. A - ano, dále jsem přidával fotky, doplněné textem o autentickém pozadí.

Dne 25.5.2020 jsem se zničehonic rozhodl, že si dám od Instagramu a Facebooku pauzu. Ta trvá doteď a možná nikdy neskončí. Kdo ví...

Co jsem tím získal? Víc času na čtení, na psaní, na blízké i na sebe. Nezabývám se již detaily životů ostatních lidí (s výjimkou přítelkyně, rodiny a přátel) a soustřeďuji se na cíle, které mám tady na zemi splnit, a vážím si i té nejmenší „samozřejmosti“, které se mi dostalo.

A proč tedy píšu ten newsletter?

Jsem si vědom povinnosti udržovat se svými čtenáři i nečtenáři kontakt. Protože tak se to prý v branži dělá. :)
Také mohu sdílet své myšlenky, postřehy a poznatky z domova i ze zahraničí, moudra ze zajímavých knih i ze své hlavy, a to prostřednictvím krátkých zpráv, které snad přelouská i ten, kdo k maturitě četl jen výtahy z daných knih nebo si pustil film.
V neposlední řadě píšu newsletter, potažmo tento blog proto, že mě baví samotný proces psaní...

Jaký je můj osobní závěr tohoto výlevu myšlenek?

Sociální sítě tady jsou a asi jen tak nezmizí. Právě jako ten oheň.
Je na každém člověku, jaký přístup k nim zaujme; jestli se u nich ohřeje a využije jejich světla, anebo se popálí.

Já to zkusím dělat úplně jinak a Tobě, milý čtenáři, děkuji za Tvůj čas.

tom jurka