Co Tě napadne při slově Afrika?

Člověk má vždycky nějakou představu o něčem, o někom, dokud to skutečně nezažije.

Afrika... chudoba, hlad, horko, nebezpečí, války, diamanty, potřeba spásy – pomoc Africe!, sloni, lvi, žirafy, atd...

„Dej mi dolar!“ zašišlal černoušek ve vesnici kdesi na Zanzibaru.

Další přiběhl s nataženou rukou: „Give me my money!“

„Tvoje peníze? O čem to mluvíš?“

Třetí děcko: „Dej mi čokoládu!“

Eh, a naše představa o Africe se rozplynula!

Nutno samozřejmě dodat, že Afrika je obrovský a různorodý kontinent, možná nejrůznorodější ze všech, a proto mi prosím promiňte, použiji-li obecný pojem Afrika.

Ale vraťme se na začátek. Patris vysbírala od lidí na Slovensku nepotřebné, leč krásné hračky. Den před odletem jsme jich co nejvíc narvali do objemného pytle, zavázali a připravili na jednosměrný výlet do Afriky. Nejprve s námi letěly na Kanárské ostrovy, poté přes Řím a Etiopii na Zanzibar.

První dny na tropickém ostrově jsme se rozkoukávali, a když nám místní děti párkrát řekly o peníze, na tváři nám vyvstal úsměv, který byl však okamžitě zmražen; přivřete oči v údivu, ale ten úsměv tam pořád je, jen jaksi nečinný, mrtvý. Jdete dál a dítě vás sleduje. Chce svůj dolar. Po nějaké době se bojíte vyjít na nákup, protože děcka vám nedají chvíli klidu. Nebo: Řekněme, že jste celý den pracovali a potřebujete odpočinek. Sednete si na pláž a chcete si číst, pokud jste o něco naivnější, tak meditovat, jenže za dvě vteřiny přibíhají; zabrzdí před vámi, takže vám písek ohodí věci a tělo. Chvíli se na vás dívají, a pak řeknou: „Dej mi dolar.“

Usmějete se a zakroutíte hlavou. Ty nezkušené možná napadne: „K čemu pětileté dítě potřebuje dolar?“

Dítě se zeptá znovu, tentokrát hlasitěji.

Odmítnete.

Děti mlčí a pozorují vás a vaše věci. Nedej bože, když máte v tašce nějaké jídlo či peněženku a ony si toho všimnou. Pak upřou zrak na tašku a váš pokus o plážový relax končí. Jste nervózní, váháte... Neklid. Strach. Zkusíte jinou taktiku:

„Jak se jmenujete?“ oslovíte je přátelsky.

„Ahmed. Hnah. Khaled. Lajla,“ odpovídají.

„Kolik vám je let?“

„Tři. Šest. Osm. Pět.“

„Hezky, hezky... Baví vás škola?“

Někdo že jo, jiný že nechodí, a tak dále.

Nastane ticho.

A najednou: „Dej mi čokoládu.“

„Dej mi peníze.“

„Dej mi dolar.“

Balíte se a přesouváte o kus dál. Děcka vás sledují a celá scéna se opakuje.

To se dělo na místech nasáklých turismem. Většinou Rusové děckám házeli cukříky jak zrní slepicím a nadouvali se při tom jako pávi a fotili se u toho. A peníze ty děti jistě dostávaly také.

Možná některý čtenář namítne: „Jsi bestie! Chudáci dětičky v Africe. Taky jim něco dej!“

Jenže když se v dané lokalitě zdržíte déle než na desetidenní all-inclusive dovolenou, spíte v lokálním domě a zkoumáte ostrov dále než jen na pláži, proniknete o něco hlouběji. Leckterý místní dospělák vás pak prosí, ať dětem nic nedáváte, že si na to zvyknou a bílého člověka si budou vždycky spojovat s tím, že jim něco dá. My jim na začátku chtěli dát čas; jednoho klučinu jsme například učili plavat a jemu to dělalo šílenou radost a nám také. Jenže jak dny ubíhaly a děti stále chtěly peníze, anebo, když jim Patris jednoho večera nic nedala a oni ji za to praštily do zad, nebo když jí jiného dne vytrhly banán z ruky... Po tom všem naše srdce zchladla a bylo o dost těžší držet se našeho pravidla Zanechat každé místo lepší, než když jsme přišli.

Druhá stinná stránka, kterou nám pověděli řekněme vzdělanější domorodci zněla takto: „Jsou rodiče, kteří si udělají sedm dětí, zakážou jim školu a posílají je na pláž žebrat od turistů. Říkají tomu: ‚Děti se o mě v budoucnu postarají.‘“

Tyto informace pak způsobí zmatek ve vaší hlavě! Špinavé děcko v otrhaných hadrech vás sleduje černýma kulatýma očima a žádá peníze. Chcete pomoct, protože možná právě tenhle má nemocnou matku a rodina trpí hlady. Do toho přichází druhý hlas: „Nijak jim nepomůžeš. Takhle se z toho Afrika nikdy nedostane. Než jim dávat jednu rybu za druhou, raději je nauč rybařit... Vzdělání je důležitější.“

„Ale vždyť je to jen dítě!“ zas ten první hlas. „Ono za nic nemůže.“

„Nemůže, ale takhle skutečně dlouhodobě nepomůžeš. Dítě vyroste z pomoci od turistů, později si nadělá svých sedm dětí a všechny je pošle žebrat na pláž, protože nic jiného nezná.“

„Máš pravdu, ale...“

„Ale co? V Evropě přece taky nic nedostaneš zadarmo.“

„Jenže tohle je Afrika.“

„No a?“

„Afrika je přece chudá a zbídačená a musíme jí pomáhat.“

„A co ten rybář? Kterýho raději naučíš rybařit, než abys mu neustále dával rybu.“

...

Ti místní nás také několikrát varovali, ať si nikdy nenecháváme věci na pláži bez dozoru: „Děti přiběhnou a všechno vám vezmou, ani nevíte jak.“ – Další rána.

Třetí důležitou pravdou je, že pokud dáte každému dítěti dolar vždy, když přiběhne, za týden jste na mizině. Děti se učí rychle a na Zanzibaru jich je opravdu hodně.

A tak jsme tu, na Zanzibaru, s pytlem hraček, obklopeni peněz-chtivými dětmi.

Co teď?

Vyrazili jsme do jedné lokální vesnice a potkali velmi schopného a vzdělaného domorodce. Dbal o životní prostředí a budoucnost mladších generací. Byl to náš člověk. Jmenoval se Abdul. Řekli jsme mu, co děláme, také o hračkách a o naší touze zanechat každé místo lepší, než když jsme přišli.

Byl nadšen.

O nějaký čas později za námi na Zanzibar přijely holky ze Slovenska a i ony chtěly konat dobro. Zajeli jsme do té vesnice, potkali se s Abdulem, a potom jsme vytáhli tři třídy předškolních dětí z vyučování a šli na pláž sbírat plasty. Čtyři pytle jsme naplnili za dvacet minut. Děti se snažily a odměnou jim byly hračky, sešity, pera a pastelky. Byly to děti z neturistické oblasti, a tak jim očka jen zářila. Stejná akce se opakovala ještě jednou. Naší vizí byla jakási lekce, že nic není zadarmo, a zároveň ulehčit planetě od bordelu a informovat děti i učitelky o problematice znečišťování životního prostředí.

S planetou se nám to podařilo – vysbírat odpad a recyklovat jej zní správně. Jestli si i ty děcka odnesly nějakou lekci, to už netuším.

Ovšem tím cesta hraček nekončí. Zbyla nám polovina pytle a my je chtěli umístit do správných ručiček.

Lodí jsme přepluli na pevninskou Afriku, do Tanzanie. Mnoho se nezměnilo, snad jen že po nás chtěli peníze nejen děti, ale i dospělí muži a ženy a starci. Opět nás přepadla úzkost. Dát vs. Nedát. Skutečně jim pomůžu nebo jen zalepím díru? A když jim nic nedám, nestává se ze mě zlý a necitlivý člověk?

Pomohla nám jistá žena, která řekla: „Jestli chcete pomoct, obraťte se na různé organizace; jejich zaměstnanci tam žijí a vědí, jak věci chodí a kam pomoc rozdělit.“

Trochu nám odlehlo, nicméně hračky jsme chtěli předat dětem osobně, abychom dárce ujistili, že hračky skončily, kde měly.

S pár organizacemi jsme navázali kontakt. Bezvýsledně. Och, hračky... Musíme vás dostat na správné místo!

Konec dobrý všecko dobrý.

Benson byl safari průvodce. Po dvou krásných dnech mezi divokými zvířaty řekl mimochodem: „Občas jezdím do dětského domova. Děti mě vždycky rádi vidí. Zítra tam mám cestu, chcete se přidat?“

„Jasně!“

Po cestě jsme se s ním bavili o mnoha tématech. Zmínili jsme se o dětech na Zanzibaru. Byl dost vzdělaný a řekl nám: „Když tady dáte dítěti na ulici hračku, mýdlo, sešit nebo peníze, rodiče mu to doma okamžitě vezmou a prodají to, aby měli peníze pro sebe.“

„Cože?“

„Jo. Proto jsem rád za tenhle dětský domov. Právě jim vezu několik párů bot a vím, že skutečně ty děti je budou nosit.“

Dětský domov stál na kopci v maličké vesnici kdesi v Tanzanii. Stoupali jsme po schodech a najednou k nám přiběhly děti různého věku. Okamžitě nás objaly. Potom zdvořile pozdravily a už se natahovaly po našich taškách. Světe div se, ty děcka přiběhly, aby nám ty tašky pomohly odnést. První překvapivé a milé gesto.

Poté se nám představily. Bylo jich asi dvacet.

Sedli jsme si na deku. Seděli jsme a bylo nám dobře.

„Co byste rádi dělali, až vyrostete?“ položili jsme otázku.

Mladší děti i téměř dospělí jedinci odpovídali:

„Pilotka.“

„Účetní.“

„Řidič kamionu.“ Smích dětí.

„Pilot.“

„Pilotka.“

„Ekonom.“

„Doktor.“

Později nás v domově pohostili tou nejslanější polévkou, co jsme kdy jedli. Bylo hrozně těžký tu polévku dojíst, ale nechtěli jsme nikoho urazit.

Potom se slova ujala ředitelka: „Děti tu mají bezpečí, a to je hlavní. Ti, co už dospěli a mají práci, se pravidelně vrací na návštěvu a o Vánocích se všichni scházíme.“ Měla milý hlas, obrovskou postavu a dobrácký obličej. „Děti,“ promluvila do prostoru, „Patris a Tom vám přinesli nějaké oblečení a hračky, chcete se na ně podívat?“

„Jóó!“ souhlasný křik.

Rozložili jsme na deku všechny věci. Děti poslušně čekaly.

„Dobře, můžete si začít hrát,“ pronesla ředitelka a děti skočily po hračkách. Kluci jezdili s autíčky, holky si hrály s panenkou. Ti nejstarší si zkoušeli oblečení. Děti si hračky navzájem půjčovaly a radost sdílely.

Bylo nám s Patris do pláče – toho šťastného. Brzy jsme si přisedli blíže a hráli si s nimi. Vypukla plyšáková válka. Všichni se smáli a dováděli. Čtyři hodiny utekly rychle.

Loučení. Smutné. Scházeli jsme ze svahu a děti nám mávaly. Bylo to úžasné odpoledne. Ty děti neměly rodiče, a přes to byly šíleně šťastné, dobře vychované, vzdělané, pokorné a slušné. Mama ředitelka odváděla výbornou práci, protože dokázala vytvořit něco, co ani děti z úplné rodiny často nemají – bezpečný domov plný lásky.

Ještě jednou děkujeme dárcům hraček a oblečení. Bylo nám ctí předat je dál.

tom jurka

foto: @patrisjarabicova

PS: Nechtěl jsem do článku tahat fakta. Koho by to zajímalo, zde je skutečně trefný text (v angličtině) o pomoci Africe: https://theconversation.com/international-aid-to-africa-needs-an-overhaul-tips-on-what-needs-to-change-160710