Máme půjčené auto a vjíždíme do národního parku Kafue, v Zambii. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Hned za branou zbystřujeme smysly a vyhlížíme divoká zvířata jako lvy, slony, žirafy, leopardy nebo buvoly.

Cesta se rozšiřuje. Zahlédneme pohyb. Oči se nám rozzáří a hned nato zhasnou, když se ukáže kráva a vedle ní muž, co tam pase celé stádo.

Pokračujeme v jízdě. Míjí nás domorodci na jízdních kolech nebo děti, co si hrají s míčem.

„Sakra, vždyť jsme v národním parku, co tady dělají?“ divíme se.

Jak cesta ubíhá, lidí přibývá. Objevují se vesnice a kukuřičná pole. Nerozumíme tomu; překročili jsme hranici, zaplatili poplatky za národní park a jediné, co pozorujeme, jsou udivené tváře vesničanů, stáda dobytka, vypálenou trávu a pole.

Všechny otázky poté zastíní tma. Vzpomínám na slova strážce u brány: „Do kempu u Zátoky hrochů jsou to dvě hodiny jízdy, to stíháte, nebojte.“ V parku je totiž zákaz pohybovat se po setmění mimo příslušná ubytovací místa.

„Nestíháme, Patris,“ povídám.

„Co budeme dělat?“ odpoví.

„Zkusíme najít kemp za tmy, nic jiného nám nezbývá. Přespat mimo kemp nemůžeme.“ To bylo další pravidlo.

Zanedlouho, když už padla úplná tma, uhýbáme z hlavní cesty. Občas projedeme kolem rozsáhlé hořící plochy; na chvíli posvítí, ale také vzbudí otázku, proč tam – v národním parku – ty plameny vlastně jsou a nikdo je nehasí?

Napojujeme se na úzkou cestičku obklopenou hustou buší a plnou zákrutů, za kterými může být cokoliv. Auto jede pomalu, sotva šlapu na plyn. Nemluvíme. Světla nám dodávají odvahu. Zatáčka za zatáčkou a vedle nás a za námi úplná tma a hustá buš. Víme, že většině zvířat, když o ně v noci zavadíte světlem, zasvítí oči. Ale u slonů tomu tak není. A právě sloni nám dělají starost.

Pomaličku pokračujeme. U hlavní cesty někdy před hodinou byla poslední cedule s názvem Hippo Bay camp, od té doby na několika rozcestích už nebylo nic.

Jsme ztracení.

Určitě jsme ztracení. V buši!

Máme strach, možná víc z lidí než ze zvířat, protože ta divoká jsme zatím nespatřili. Když vtom zahlédnu pár metrů od boku auta obrovský kolos utíkat pryč. Pak hlasitě zatroubí a nám se zastaví srdce. Slon!

To bylo těsný!

Patris se klepe a žádá mě, ať jedu rychleji: „Prosím, hlavně ať už jsme odsud pryč. Prosím!“

„Nemůžu jet rychleji, nevidím za zatáčky. Nemůžu zrychlit.“

„Bože, kde je ten pitomej kemp?“

Tmavá buš nás požírá, cesta je písečná a děravá a hrozí, že uvízneme. A teď ten slon! Několik tun vážící samec by nás převrátil jak nic. Sakra!

Sakra!

Kde je ten kemp? A proč tu do hajzlu nejsou žádný značky?! Ten slon zatroubil, protože byl naštvanej nebo vyděšenej. To není dobrý. To vůbec není dobrý!

Konečně se chytá maps.me. Kemp je na druhé straně. Bože! Pokračujeme pomalu a opatrně. Těla máme napjatá a nemluvíme.

Za chvíli jsme u jezera. Slyšíme hrochy. Zátoka nemůže být daleko.

Potom v dálce vidíme světla. Jó! Přežili jsme. V kempu potkáváme nějaké lidi a jsme vděční, že je vidíme. Mladá Švýcarka povídá: „Musíte být opatrní, tady jsou sloni velmi agresivní. Nás dneska jeden honil.“

„Cože?“

„No fakt. Jen tak tak jsme mu ujeli. Sloni tu jsou jiní než v ostatních parcích. Dávejte si pozor.“

Nebral jsem její slova příliš vážně. „Určitě toho slona vyprovokovali. Chtěli si udělat fotku co nejblíž a nerespektovali jeho prostor. Proto je napadl,“ řekl jsem Patris, když jsme usínali pod hvězdným nebem a klepali se v tenkém spacáku.

Na druhý den jsme vstali brzo, abychom viděli co nejvíc zvířat, než se schovají před horkem do stínu stromů a vysoké trávy. Vybrali jsme si jakýsi okruh nedaleko kempu, a když jsme na něj najeli, obklopila nás stejná buš jako včera v noci. Byl den, světlo, ale buš zůstala hustá a všudypřítomná. Znáte tu legrácku, jak někomu řeknete: „Jsi nenápadnej jako slon.“ Ona to vlastně legrace není, protože slona v takové buši jen tak nevidíte. Mají stejnou barvu jako kameny a skály a podobnou jako kmeny stromů. Často se ukážou na poslední chvíli, a mají-li mladé, můžete mít problém.


Znali jsme obecnou teorii: Vždy dát divokému zvířeti prostor. Zastavit auto. U slonů vypnout motor, protože nesnáší hluk, a čekat, dokud například nepřejdou přes cestu nebo se nevzdálí v buši.

Tato cesta byla uzoučká a my museli dávat velký pozor a neustále sledovat okolí vpředu a ze stran. Občas jsme zahlédli velký obrys slona v dáli mezi keři. A pak najednou...

Jedu 10 km/hod, koukám doprava a „Tomi, támhle je slon!“ vykřikne Patris. Mrknu doleva. Slon stojí asi patnáct metrů od cesty, dívá se na nás a zničehonic se rozbíhá; to já už nevidím, protože koukám zpět na cestu. „Tomi, on na nás běží!“ křičí Patris.

„Co?“ pomyslím si.

„Tomi, sakra jeď! Ten slon nás honí!“

Podívám se do zpětného zrcátka – celé sklo zakrývá obří šedivý tvor. Běží za námi, máchá ušima a kolem sebe víří prach. Strašně rychle se blíží!

„Šlápni na to, sakra!“ vykřikne Patris. „Jeď!“

Snažím se zachovat klid.

„Sakra jeď rychleji!“

„Nemůžu, jsou tu všude zatáčky!“

„Jeeď!“

Mrknu do zrcátka. Slon běsní a nejspíš nás chce zabít. Zrychluji na nějakých 60 km/hod. a doufám, že za další zatáčkou nebude jiný slon.

Všude je prach, cesta je děravá a ten několikatunový slon je hrozně rychlý.

Asi za dvě stě metrů ten obr mizí v oblaku prachu. Jsme zticha. Patris se klepe. Ta Švýcarka měla pravdu. V Tanzanii byli sloni pár metrů od nás a v klidu žrali, ale tady... tady jsou jiní. Jenže proč? Proč jsou tak agresivní? Ten samec u sebe neměl mláďata. Byla to naše chyba?

Napadlo nás, jak jsme ubozí a křehcí, a že v africké divočině nemají dva nezkušení Evropani co dělat.

Ten okruh buší se táhl a táhl a my měli strach. V buši nebylo pořádně vidět a na cestě se každých pár metrů válel sloní trus, z kterého se ještě kouřilo.

„Bože, kdy už bude konec?“ hlesla Patris.

Objevili jsme se u jezera, kde se prostor otevřel a rozjasnil. Zastavili jsme a dýchali...

Přežili jsme. Uf...

Později jsme potkali stádo slonů. Pásli se daleko od cesty, možná šedesát metrů, a já zastavil v patřičné vzdálenosti ještě před kolmým bodem ke stádu. Vypnul jsem motor. Jedna samice se okamžitě obrátila. „Tomi, jeď, jeď! Dává nám výstražná znamení. Jeď!“ křičí Patris.

Slonice stáhla uši a cukala hlavou. Nastartoval jsem a odjeli jsme.

„Nerozumím tomu,“ řekl jsem. „Byli jsme daleko. Ti sloni měli prostor. Vypnul jsem motor.“

Patris nechápavě kroutila hlavou.

U východní brány jsme vyjeli z národního parku, abychom vybrali z bankomatu, a zase se vrátili. U té brány jsem oslovil dvě africké ženy – jedna měla uniformu s nášivkou RANGER, ta druhá pracovala v kanclu a vybírala poplatky. „Honil nás slon a bylo to opravdu děsivý. Co máme dělat, když se to stane znovu?“ ptám se té rangerky.

Směje se a říká: „I don´t know. Zeptej se jí,“ ukazuje na tu druhou. Ta druhá stojí ve dveřích. Vše opakuji.

„To je divné,“ praví.

„Rádi bychom věděli, jak se co nejlépe zachovat nebo jestli jsou nějaká místa, kterým se máme vyhnout.“

Ta z kanclu přechází do místní řeči a ta rangerka kroutí hlavou a křiví tvář, že neví.

„Co tedy máme dělat?“ ptám se.

Ženy pokračují jazykem, kterému nerozumím. Pak se rozchechtají a ta z kanclu povídá: „Aspoň máte zážitek. Ha ha ha.“

„Tak děkujeme.“

S tím samým proslovem jsem později oslovil jiného rangera, který pracoval pro kemp a lodge u Hroší zátoky a také pro nějakou organizaci na ochranu divokých zvířat. Pocházel z Afriky, ale kůži měl bílou. A teď prosím pochopte: v žádném případě nejsem rasista, ale naučili jsme se, že mentalita bílého a černého se skutečně liší a černí se nám často při vážném tématu smáli do očí (viz o pár řádků výše) nebo si cosi vymysleli, protože nedokázali říct ne nebo nevím...
Tento ochránce mi řekl: „Myslím, že jste neudělali nic špatně. Je tu složitá situace. Máme obrovský problém, a to konflikt divoké zvěře a vesničanů. Ti vesničani tu nemají co dělat, ale vláda to neřeší. Pěstují tu obilí a kukuřici a pasou dobytek. Potom přijde lev a uloví kozu nebo krávu. Vesničani ho za to zastřelí. V případě slonů je to podobné. Sloni jim občas snědí kukuřici nebo banány a vesničani po nich házejí kameny, posílají na ně psy, a dokonce po nich střílí. Ale sakra! Jsme v národním parku, a to má být prostředí pro divoká zvířata! Sloni mají úžasnou paměť. Po takových incidentech nesnášejí lidi a jsou agresivní, protože se bojí.“

„To je hrozně smutné,“ řekl jsem.

„Jo. A s tím, co vás dnes honil... Nedávno nějaký vesničan v náklaďáku trefil samce na cestě. Jel moc rychle. Ten slon teď kulhá a má strach z motoru. Možná to byl on.“

Přišla k nám Patris. „A co ty požáry? Kde se tu vzaly?“ ptám se.

Muž sklopil zrak. „Vesničani vypalují přirozenou vegetaci, aby odehnali zvěř, a potom tam zasadili kukuřici nebo pšenici nebo tam pásli dobytek. Je to zoufalá situace. Doufáme, že se prosadí nová legislativa a podmínky pro zvířata se zlepší.“

Ohledně reakce při setkání se slony nám řekl, abychom buďto zastavili a vypnuli motor a dali zvířatům prostor, nebo co nejrychleji ujížděli, když po nás půjdou.

Poděkovali jsme a bylo nám líto těch slonů. Nemůžou za to. Mají strach. Člověk chce pořád víc a víc, a to samozřejmě jde na úkor přírody.

V následujících měsících jsme však měli šanci poznat i opačné případy vztahů člověk a divoká zvířata, ale o těch se rozepíšu v další knize...

tom jurka

foto: @patrisjarabicova