V klidné zahradě je dobře. Většinu země pokrývá písek, zbytek suchá tráva a beton. Za vysokou zdí je jiný svět – rušný, hlučný, možná zoufalý a smutný – alespoň v očích Evropana. Afričané nosí zaprášené oblečení a i jejich tmavá pokožka je pokrytá prachem.

Je období sucha. Fouká studený vítr.

Vděčnost. Pořád si ji připomínám, neustále ji někomu vnucuji. Právě ona mě vytahuje z těžkých negativních nálad.

Na cestách se snažím neporovnávat, ale právě ty do oka bijící rozdíly nakonec přispějí k cennosti v uvozovkách maličkostí, jež my – Evropané – bereme jako samozřejmost.

O tom se rozepíšu v další knize o africkém dobrodružství. Tenhle článek patří Tobě, milý čtenáři.

Jsem totiž nesmírně vděčný za Tvůj čas a důvěru. Kniha Cesta Dvou již doputovala k obrovskému množství lidí. Někoho potěšila, jiného nadchla, dalšího zas inspirovala. Obdržel jsem zprávy od osob, které se na základě našeho pravdivého příběhu rozhodly změnit svůj život a vydat se do velkého tajemného neznáma.

Pro autora není většího zadostiučinění než fakt, že všechna ta práce měla smysl.

A za to jsem neuvěřitelně vděčný. :)

Přišly i další zprávy jiného typu. Například:

„Já už se k cestování nedostanu. Děkuji, že mohu poznávat svět skrze vás.“

Krása. I my děkujeme. Je to čest, občas radost, někdy pořádná výzva – obzvlášť Zambie a Tanzanie důkladně prověřily naši trpělivost, psychickou sílu, a především partnerský vztah.

Ale vrátím se k vděčnosti. Nechci kázat ani psát otřepané fráze, ovšem nedá mi to, abych Tě, milý čtenáři, na závěr nevyzval k hledání vděčnosti ve Tvém životě; v maličkostech i ve velkých událostech. Může to být střecha nad hlavou, tekoucí pitná voda nebo přítomnost milované osoby.

Proč to píšu?

Protože vděčnost je dobrá energie. Mě se jí dostalo díky Tobě, Tvé objednávce, podpoře a času. A je mou povinností šířit tu dobrou energii dál.

Ať se Ti daří.

Děkuji moc!

tom jurka
Livingstone, Zambie