Ve stanu, na hraně kráteru Ngorongoro

Na nebi hvězdy, je chladný večer. Nejsme připraveni na tak nízké teploty.

Kemp je víceméně opuštěný, jen my a tři další stany. Objevuje se ranger, přes rameno má samopal. Prý bude v noci dávat pozor.

Vycházíme z umýváren, kráčíme mokrou trávou. Za pár vteřin se otáčím a spatřuji obrovské černé tělo.
Jeden z pověstné Velké pětky – buvol africký.
Strnuli jsme. Zíráme na něj.
Několikrát jsme slyšeli o tom, jak nevyzpytatelný a nebezpečný může tento živočich být. Váží několik stovek kilogramů a dokáže se ubránit lvovi.

„Je to nejnebezpečnější zvíře v Africe,“ povídal včera průvodce.

Zapomněl ovšem na komáry, ti mají na svědomí největší počet lidských životů.

Od buvola se pomalu vzdalujeme a zalézáme do stanu.

Netrvá dlouho a obklopuje nás celé stádo. Přišli se napást. Ze síťovaného okénka vyhlížím ven a pozoruji mohutné stíny. Zažívám nádherné pocity, adrenalin i pokoru.

Zničehonic nastává jakýsi zmatek. Ranger se samopalem baterkou osvětluje stádo a já spatřuji dalšího strávníka, tenhle však žere maso.
Je to hyena. Plíží se, shrbená, a doráží na buvoly. Naskakuje zezadu na obří těla a chňape čelistí. Bez výsledku. Buvol se vždy ožene, pak zafuní. Scéna trvá pár minut a vše se odehrává ani ne dvacet metrů od našeho stanu.

Těsně před spaním potřebujeme na záchod. Sbíráme odvahu. Rozepínám zip. Vykouknu ze stanu. Buvoli jsou na druhé straně. Jdeme!
Hyena vydává specifický zvuk, něco mezi smíchem a kvičením a vytím. Slyšeli jsme jej celou minulou noc v národním parku Serengeti; i tam jsme spali ve stanu obklopeni buší.
A právě tenhle zvuk zahučel přímo vedle nás z temného křoví, jež sousedí se záchodovou budkou.
Uf!
Okamžitě zastavujeme, zaražení, srdce nám hlasitě buší.
„Tomi, vraťme se,“ šeptá Patris.

Pomaličku couváme zpět.

Ranger je nablízku. Prosíme ho o doprovod. Ochotně jde.

Hyena už se neozývá.

V noci mě Patris budí. „Buvoli. Jsou hned vedle našeho stanu, poslouchej.“

Slyším, jak trhají trávu a pak ji přežvykují. Hlasitě funí. Dělí nás pár milimetrů silná plachtovina.

Nebojím se, my jim nechceme ublížit, a oni to vědí. Ve skutečnosti je mi v jejich přítomnosti dobře, usmívám se a za chvíli znovu usínám.

Jaká to výjimečná noc.

O těch dalších zas příště...

Děkuji za Tvůj čas, čtenáři.

tom jurka