Ráno je chladné a když v dáli sledujeme mohutný oblak páry zvedající se z horizontu a u cesty pak stádo slonů, chytneme se za ruce, usmějeme se a víme, že to bude dobrý den.

Taxikář u slonů zlehka zpomaluje, jednak abychom si je prohlédli, a taky proto, aby zůstali klidní.

O značný kus dál zastavuje. To už je oblak páry tak blízko, že vychází z řeky, a ne z horizontu. Právě tady padá řeka Zambezi do stometrové propasti. A my budeme brzy stát na samém okraji; kde voda naposledy zrychlí, aby v překrásné podívané letěla vzduchem a narazila do ostrých kamenů, a potom zahájila novou cestu – osvěžená a plná sil.

Loďka nás převáží k ostrovu Livingstone, kapitán kličkuje mezi peřejemi, někde přidá a jinde ubere – řeka je silná a nevyzpytatelná, plná kamenů a vírů.

Kapitán vypíná motor a příď loďky zlehka naráží do písčitého břehu. Vyskakujeme.

Kráčíme hustou zelení, kolem zpívají barevní ptáci, tráva a listy jsou mokré a kapky z Viktoriiných vodopádů se zachycují také na pavučinkách.

Ostrov je malý, na cípu je památník pana Davida Livingstona. Uctivě se klaníme a pokračujeme dál.

Pár metrů před námi mohutná, skoro dva kilometry široká řeka mizí. Voda řve, burácí, pára se zvedá až do nebe a se sluncem vytváří perfektní duhu. Domorodci pojmenovali vodopád trefně - Mosi-oa-Tunya (Kouř, který hřmí). Zatímco západní název „Viktoriiny vodopády“ vám příliš nenapoví.

Sundáváme boty a brodíme se vodou, čelem proti proudu – proud je silný, kameny kluzké – držíme se za ruce a doufáme. Zaváhání znamená pár metrů projížďka zpěněnou vodou, pak přes hranu a pád do temné stometrové propasti. Průvodci jsou zkušení, jenže Zambezi je skutečně silná.

Ještě pár kroků, opatrně se pokrčit, pomoct si rukama, zachytit se tu, pak tam a Uh! Stojíme na hraně. Člověka to nejprve zarazí, nohy ztuhnou a prosí: „Dál ne!“ Ale vrozený smysl pro dobrodružství vítězí a hlava už se nahýbá, potom i trup. Nakonec se vám nad tou krásou rozzáří tvář a z té výjimečnosti vytrysknou slzy štěstí.

Úsměv.

Radost.

Vděčnost.

A když si pak leháte do proudu a splynete s řekou a díváte se na ten okraj, kde mizí a padá... potom už... nenacházíte slova. Jste prostě šťastní.


tom jurka

foto: @patrisjarabicova